Vzestup a pád Ubisoftu: Oni nedělají špatné hry, hráči se jen chovají jako ovce
Radek Raudenský
18. listopadu 20248:56
Ubisoft. Ožehavé téma, na které má asi každý hráč nějaký názor a doufám si tvrdit, že povětšinou půjde o negativní. Každá mince ale má dvě strany, a v tomto článku budu možná trochu ďáblův advokát. Rozhodně se nebudu Ubisoftu zastávat jako největší fanoušek, ale pokusím se představit jejich strategii trochu jiným směrem a především doufám, že vás přesvědčím k tomu, abyste si na všechny jejich hry dělali názor sami.
Důvod začít tento článek se ve mně cloumá už dlouho, a je to především kvůli letošním kauzám a stále se opakujícím větám o špatné a do nebes volající kvalitě her od Ubisoftu, která zapříčinila například uzavření studia stojícího za novým Prince of Persia. Je to ale skutečně tak? Jsou Ubisoft hry špatné? Nebo jde o hlubší problém, který nakonec ústí v tohle prosté sdělení?
Trocha historie
Žádný takovýto článek nejde bez lehkého zabřednutí do historie. Ubisoft na začátku tisíciletí začal svou cestu poměrně dobře a během několika let se jeho tým rozrostl natolik, až začali experimentovat. Po úspěšném Prince of Persia: The Sands of Time, stavějícím na licenci, si Ubisoft chtěl vytvořit vlastní značku s principy a systémy, které vytvořil právě pro Prince z Persie – vznikl Assassin’s Creed.
Unikátní animace a herní systémy společně se zajímavým zasazením začaly sice už u prvního dílu, nejvíce se ale Ezio projevil v dílu druhém. Hráči sérii začali milovat a započala dekáda, která vynesla Ubisoft na vrchol.
Po Assassin’s Creed následoval Far Cry a především velké vydavatelské procesy, díky čemuž Ubisoft vydával i desítky her ročně. Vývoj her sice byl náročný, ale stále se ani zdaleka nerovnal dnešním megaprojektům. Jenže už tehdy se začaly ukazovat první náznaky toho, co Ubisoft v následujících letech sežere.
Avatar: The Game byla hra, která vycházela společně s extrémně očekávaným filmem Avatar. Není tak divu, že si odnesla poměrně velký úspěch i počet prodaných kopií, a to přesto, že od kritiků si odnesla průměrně 6/10. Já jsem v té době byl zářným příkladem – ještě jsem byl poměrně mladý klučík, kterému mamka k Vánocům Avatara koupila a já si ho dost užil, právě proto, že nabízel kulisy mého oblíbeného filmu. Recenze? Vůbec mě nezajímaly.
A tohle je vlastně příběh Ubisoftu až dodnes. Už Avatar totiž byl ukázkou toho, že se Ubisoft nesoustředí na hardcore hráče, pro které by vymýšlel kdovíjak náročnou hratelnost. Nabízel ale zajímavé kulisy světa, do kterých nacpal svou osvědčenou klasiku. Fungovalo to, a to ještě několik let potom.
Manažerské hrátky
To, že Ubisoft už v této době, tedy okolo roku 2010, začal s taktikou, která se mezi studii rozjela až v posledních letech, dává smysl. Bratři Guillemoti, kteří Ubisoft založili, nebyli žádní vývojáři – od začátku to byli obchodníci. V 80. letech přeprodávali různou elektroniku dovezenou ze zahraničí, poté je zaujaly hry, na což bratři reagovali založením právě Ubisoftu. Ten se zpočátku zabýval prodejem a distribucí her, vedle čehož si otevřeli i menší studio s pár vývojářema.
Díky brzkému startu a chytrému byznysovému vedení se Ubisoftu dařilo sbírat dost financí, chytře nakupovat konkurenční studia a vydávat nové hry. Akvizice dopřávali Ubisoftu řadu zaběhlých značek, které se ještě několik let po akvizici dobře prodávaly. Píše se rok 2012, Ubisoft vydává Assassin’s Creed 3 a můžeme říct, že se studio drží na svém peaku. Třetí plnohodnotný díl dostal velice dobré skóre napříč kritiky – pro Ubisoft to ale značí, že se nachází v naprosto unikátní pozici.
Dost možná si to neuvědomujete, nebo jste se o to příliš nezajímali, avšak Ubisoft byl v těchto letech naprosto masivní. Jen v roce 2012 Ubisoft vydal, ať už sám nebo s pomocí dalších studií, 59 her. Kromě tak masivních trháků jako Assassin’s Creed 3 a Far Cry 3 šlo také o Rocksmith, Tom Clancy's Ghost Recon: Future Soldier, Rayman Origins, Dungeon Hunter: Alliance i mobilní Asphalt: Injection. Schválně si otevřete seznam her, které Ubisoft v těchto letech vydával. Obrovská společnost byla rozkročena na obrovském množství míst, bratři Guillemoti ve všem viděli příležitost vydělat peníze a tak se začaly všechny značky pořádně ždímat.
S Assassin’s Creed Unity vyšly v roce 2014 dvě mobilní Assassin‘s Creed hry, remaster AC: Liberation, Far Cry dostalo Classic verzi i čtvrtý díl, který následovaly dvě mobilní hry. Oblíbená závodní hra Trials dostala zase kromě plnohodnotného PC/console dílu také mobilní spin-off. Rok 2015? Assassin’s Creed Rogue, Chronicles: China a Syndicate. Rovnou tři díla ze světa Assassin’s Creed v jednom roce.
Princip jste asi pochopili. Ubisoft se, jako „správná“ nadnárodní firma, soustředil na co největší vyždímání svých značek, které právě zažívaly zlatou éru. Vývojáři sice museli trpět neskutečný crunch, taky za to ale dostávali dobře zaplaceno a jejich příběhy se na veřejnost dostanou až o několik let později. Ubisoftu mezitím vychází to, za co je později bičován – vydává hry, které mají stále prakticky stejnou hratelnost, jenom se mění jejich kulisy. K tomu pak fanoušky zasypává neuvěřitelným množstvím různorodého obsahu s jejich oblíbenou značkou, jen aby mu přesně tito fanoušci prakticky podávali své peněženky. Hráči to ale stále dokázali skousnout, protože ty hlavní hry jsou prostě dobré a zábavné.
Jenže všechno má svého trvání. V dalších letech Ubisoft viděl, že mu prodeje menších značek nestačí pokrývat neustále se zvyšující náklady na vývoj, a tak řadu z nich zasekne. A právě kvůli masivním nárůstům v očekáváních hráčů, kteří už pomalu začínali mít repetitivního gameplaye dost, musel Ubisoft otočit. Nejvíce to ukázal rok 2016, kdy si Assassin’s Creed musel dát pauzu kvůli rozbitému Unity, Watch Dogs 2 mělo velice pomalý rozjezd v prodejích a s vydáním For Honor a Ghost Recon Wildlands se hlasitá část hráčů začala do Ubisoftu pouštět za to, že se extrémně soustředí na game-as-a-service hry.
Ubisoft jako manažerský simulátor
A právě v těchto letech si myslím, že začala obecná honba za Ubisoftem. Hráči si totiž jeho hry stále kupovali, ale v podstatě vždycky věděli, co dostanou. Zkrátka pokračování toho, co už jednou hráli, jenom s příměsí trochu jiného světa a pár novinek, které ale zásadně nenaruší to, jakým způsobem hra funguje a čím původně bavila.
I když je dnes Ubisoft úplně něčím jiným, v letech 2017 – 2019 šlo o největší herní studio na světě. Z hlediska počtu vývojářů se na Ubisoft nikdo nedotahoval, a to právě proto, že si manažeři zvolili jinak bezchybně fungující taktiku – pokud to funguje, neměň to. Osekali tak menší značky a naopak posílili týmy, které jim nejvíce vydělávali. Soustředili se na své největší behemonty, jako je Far Cry, Assassin’s Creed, Tom Clancy’s, Just Dance či Watch Dogs.
Asi u všech těchto her si každý dokáže představit, jaký zážitek vám nabídnou. Otevřený svět, příběh který vás světem provede, hromada vedlejších úkolů, pravděpodobně dobývání nějakých outpostů. Žánr? Akční adventura. Když si odmyslíme specifika pro každou sérii, tyto atributy sdílí všechny z nich.
A teď některé z vás napadne – no jo, to je přesně vono, to jsou prostě hry od Ubisoftu, stojí úplně za… Ale tady nastává ten problém. Ubisoft, respektive jeho manažeři, totiž před lety našli formuli, která jim fungovala v masivním měřítku. Jelikož tyto hry kombinují řadu prvků dohromady, ale v ničem nejsou příliš niche, dokázali zaujmout obrovské množství hráčů. Protože s tím tak uspěli, přešel na tuto formuli i Assassin’s Creed s dílem Origins a pokračoval tak s dalšími třemi díly. Zkrátka dokázal oslovit masu, nedefinovanou skupinu hráčů, kterým se hra líbila. Ať už jste byli milovník stříleček, strategií nebo soulsovek, hry od Ubisoftu dokázaly použít univerzální formuli, která byla zábavná.
Nemyslím si, že je fér o Ubisoft hrách říkat, že jsou špatné
Když tyto hry byly ještě nové, fungovalo to. Jenže se stejnou formulí otevřeného světa najednou začalo přicházet mnohem více her. Dnes je prakticky nutností, aby akční adventura měla otevřený svět, protože to považujeme za standard. Ale byl to Ubisoft, který tento standard do her přinesl a především ho extrémně rozšířil. A právě počet her, které pak na tuto formuli chtěl nasadit, způsobila, že Ubisoft byl ten, kdo se jako první dostal na ránu hráčům, kterým se univerzální herní smyčka začala přejídat.
Nemyslím si, že je fér o Ubisoft hrách říkat, že jsou špatné. Ano, bohužel dnes je velkým problémem to, že hry vychází s řadou bugů a chyb a Ubisoft není výjimkou. Je to dáno tím, že hry se staly extrémně náročné na vývoj a vychytat vše je proces na dlouhé měsíce – jenže tyto měsíce hra není venku a nepřináší dodatečné peníze na vývoj. Tvorba velké hry dnes stojí desítky, někdy i stovky milionů dolarů – a pokud tedy musíte investovat takový obnos peněz, chcete zkrátka mít jistotu, že se vám investice vrátí.
I proto Ubisoft s vydáním Assassin’s Creed Odyssey a Valhalla nechtěl tolik experimentovat. Protože Origins hráče bavilo, stejně jako Far Cry. Jenže tady je ten problém herního průmyslu.
Zábava není těžký průmysl
Zábavní průmysl je strašně specifický trh, na který tak úplně nefungují klasická kapitalistická pravidla. Pokud máte normální firmu a podaří se vám vytvořit dobrý a fungující produkt, pravděpodobně s ním nebudete chtít nic dělat. Když si koupíte motorovou pilu, pravděpodobně koukáte po výkonu, délce řetězu nebo váze. Hrábě musí mít nějakou délku a typ hlavy, to stejné platí u rýče. A když se vám podaří všechny vlastnosti vychytat, můžete stejnou motorovou pilu, rýč či hrábě prodávat řadu a řadu let, dokud nedojde na nějaký zásadní průlom v řezání dřeva či kopání hlíny.
Pokud to funguje, bude tady hromada zákazníků, kteří vám budou věrní. Je to něco, na co jsou zvyklí a jede to tak, jak oni chtějí. Jenže v zábavním průmyslu jde, překvapivě, o zábavu. A ta má hodně specifik, veskrze se ale dá říct, že zákazníky baví objevovat a sledovat něco nového. Nechtějí konzumovat obsah, který je už předem daný a po několika dílech známý.
Ubisoft v tomto rozhodně není sám. V rámci herního průmyslu je nejvíce viditelný, příklady máme i jinde. Ve filmovém průmyslu si prakticky stejný úpadek zažívá Marvel, který skvěle zaskóroval s Avengers, které perfektně ukončil s Endgame. Přinesl pokračující a navazující zajímavý příběh a dokonce se v jinak pozitivních hrdinských filmech objevily permanentní smrti. Jenže další filmy na to nedokázaly navázat, a buď přinesly jinak stále trvající šablonu, která obecný svět Marvelu vůbec nezasáhla, nebo mnou sice v pohodě, ale veřejností bičované Eternals, které ukázali neznámé postavy a obecně neznámý svět.
Ubisoft si sice za ty roky vybudoval nehezkou image a je na místě kritizovat manažerská rozhodnutí například v neustálém boji o peníze a mikrotransakcích, ale je třeba oddělit tyto praktiky od samotné hry, a i tu hodnotit zevrubněji. Například Assassin’s Creed Valhalla už od počátku nesl s sebou onen špatný odznak Ubisoftu a spousta lidí hru odsoudila ještě než vyšla, a další řada ve chvíli kdy přišla. A když se do ní už někteří hráči pustili, opět se na internetu objevila vlna negativních reakcí o obrovském otevřeném světu, spoustě otazníčků a stejné hratelnosti, jako mělo Odyssey a Origins. Ale byla Valhalla skutečně špatná hra? Osobně si to nemyslím, pokud vedlejší mise a otazníčky plnit nechcete, nemusíte – Ubisoftí hry, právě tím, že cílí na všechny, nabízí možnost tyto věci prostě nedělat a jen projít hlavní příběh. Ano, monstróznost hry a chtíč Ubisoftu vám dát lehce uměle nafouknutou hru se mi také časem trochu omrzí, ale z velké části jsem se bavil. Pokud vás tato kombinace nebaví, je naprosto v pořádku to kritizovat - ale účelně a přímo.
Pokud by Ubisoft nadále pokračoval ve vydávání stejné herní formule, stále si nemyslím, že je to nutně špatně, pokud by ale dokázal vybudovat jasné cílení na určitou část hráčů. Vybudoval by si komunitu milionů, kteří nemají problém se stejnou hratelností v jiných kulisách. Ono – jak jinak chcete vybudovat pokračování hry? Pokud zabřednete do minulosti, první díly Assassin’s Creed nabízeli dost omezenou hratelnost. I tato série se ve svých původních dílech dost měnila, aby nabídla hráčům lehce upravený zážitek.
Call of Duty toto dělá dlouhé roky a i když se hlasy o tom, že je to furt stejné, samozřejmě objevují, je dnes Call of Duty prakticky definicí žánru stříleček a každý rok do něj míří miliony hráčů. A i když teď píchnu do vosího hnízda, úplně stejnou věc dnes dělají Dark Souls hry – v obecném měřítku jde stále jen o to překonávat těžké bosse sérií kotoulů a kombinací útoků. Ale stále jsou tyto hry masivně oblíbené, jednoduše proto, že mají jasně vymezenou komunitu.
To, na co Ubisoft cílí, je totiž dělat všechno v jedné hře. Když se podíváme na Outlaws, máme zde ježdění vozidly, střílení, akční souboje, stealth, příběhovou kampaň, vedlejší mise a řadu dalšího. Rozhodně tak hra necílí na hardcore hráče, protože je zkrátka extrémně náročné dělat všechny tyto části hry skvěle. Ubisoft je umí udělat obstojně – a tak cílí na nenáročné hráče. Hardcore hráči vyžadují perfektně fungující mechanismy – pro ně ale každá z těchto částí hry nabízí vlastní samostatnou hru, ať je to Dishonored pro Stealth, závodní hry pro ježdění a tak dále.
Comment
byu/TheBerkay from discussion
ingaming
Jenže jakmile jedna z těchto věcí nefunguje, spustí se nejen lavina nenávistných komentářů, ale především hon za tím co dalšího ve hře nefunguje a proč je to špatně. Fakt, že se Ubisoft snaží dělat všechno, je dle mého špatné rozhodnutí - buď by se měli soustředit na více niche hry, které by měli úzkou komunitu, a nebo by měli ve svém marketingu jasně definovat své cílové publikum. Vyvaroval by se pak současné situaci.
Proč tento článek píšu a snažím se přinést trochu jiný pohled na kritiku her od Ubisoftu je i z důvodu toho, že dnes do úplně stejného problému míří řada dalších firem, z úplně stejných důvodů. Hry jsou drahé a experimenty se nevyplácí. Jedním z největších příkladů je dnes Sony.
Sony na cestě za Ubisoftem
Sony si za dlouhé roky vybudovalo, úplně stejně jako Ubisoft, velice dobrou pověst díky kvalitě svých her. Vydávalo jich celou řadu a střídalo různé žánry a tituly. Jenže s přicházejícími roky a drahým vývojem je lepší se soustředit na fungující značku a dnes je Sony ve stejné pozici jako Ubisoft před desíti lety. Máme tu God of War Ragnarok, Horizon Forbidden West a Spidermana. Krásný otevřený svět, příběh skrze něj a hratelnost, která je sice titul od titulu odlišná, ale vůči svým předchozím dílům se příliš neliší.
A pokud se podíváme na recenze všech nových dílů, všude najdeme shodující se složku – vůči svým předchozím dílům nepřináší zásadní množství inovací. Jsou to stále kvalitní a zábavné hry, které zaujaly miliony hráčů. Jenže ona hratelnost se také začíná pomalu přejídat a pokud dostaneme třetí nebo čtvrtý díl toho stejného, budeme úplně ve stejné situaci jako jsme začínali s Ubisoftem.
Je samozřejmě těžké se takové cestě vyvarovat – chce to nejen dobré vývojáře, ale především schopné vedení. Ať už jde o příchod s novými žánry, jako to udělalo Nintendo s Mariem, nebo mnohem zásadnější změny v hratelnosti a přístupu ke hře, jako to dělá Rockstar s Grand Theft Auto.
Hráče to zatím nenakrklo, stále si hry chválí a je to určitě dobře. Jedním z důvodů je i to, že velká část hráčů si hry od Sony zatím stále kupuje a sami si je vyzkouší. To často o Ubisoft hrách neplatí a hráči se upínají k videím a názorům na internetu, které přebírají za své a dále je šíří. Cílem tohoto článku bylo poukázat na to, že Ubisoft rozhodně nedělá všechno dobře – a je toho celá řada, čím si Ubisoft za ty roky vysloužil špatnou reputaci. Je z něj ale cítit, že se snaží alespoň u Assassin’s Creed série něco změnit, a zároveň se snaží vydávat vedlejší pokusy, se kterými by si mohl otevřít nové série.
Jenže právě veřejné mínění o Ubisoftu tyto snahy marní. Možná jste zaznamenali rozpuštění studia, které stálo za Prince of Persia: The Lost Crown. Ubisoft studio rozpustil jednoduše proto, že si hra na sebe nevydělala. Přitom šlo dle recenzí o překvapivě skvělou hru. Hráči začali nadávat na Ubisoft, že rozpustil jediné studio, které po dlouhé době udělalo zajímavou hru pod jeho pokličkou. Jenže přehlíží právě to, že na sebe hra nevydělala – je tak logické, že z manažerského hlediska jde o jasný neúspěch.
Rozhodně netvrdím, že souhlasím s tím, jak například vypadají poslední díly Far Cry. Právě u něj ale je cítit, že se nelíbí ani hardcore fanouškům, a Ubisoft s tím pravděpodobně začne něco dělat. Assassin’s Creed s Mirage a Shadows zažívá už druhou revoluci. A jestli se něco musí Ubisoftu pochválit, tak je to snaha najít tu další sérii, která ho bude další roky živit. Dostali jsme řadu pokusů o nastolení takové série, ať je to The Crew, Immortals Fenyx Rising nebo již zmíněné Star Wars Outlaws.
Pokud byste si tak měli z tohoto článku alespoň něco odnést, je to jedna message – nepřebírejte názor většiny. Udělejte si názor sami. Pokud nechcete do her investovat, můžete si je pustit na videu a kouknout se, jak skutečně vypadají. Ubisoft by měl dle spekulací pomalu přecházet na Steam, který má pravidlo o dvouhodinovém vrácení peněz – což si myslím, že je dost času na vyzkoušení a vytvoření alespoň prvního pocitu. A pokud cítíte, že jste hardcore hráči, na které prostě Ubisoft necílí, není nutné na něj automaticky kydat špínu.