Recenze filmu Longlegs. Dobrý marketing 101
Michael Tyšer
27. srpna 202418:58
Když jsem poprvé viděl teaser na film Oze Perkinse, který v tu dobu stále neodhalil veřejnosti název, propadl jsem po dlouhé době hype trainu.
Studio NEON totiž zvolilo k propagaci filmu velmi kryptické teasery plné šifer, které později přešly do full-on ARG. A tak jsem několik měsíců dychtivě čekal na vydání filmu, které ovšem aspoň pro nás v Čechách nepřišlo. Takže jsem probrečel noc ve sprše a smířil se s tím, že si počkám na streaming. Pak se ale ukázalo, že jsem ani čekat nemusel, protože se film asi o měsíc po vydání dočkal distribuce i v Čechách poté, co se z něj stal virální hit. A i přesto, že jsem se zúčastnil ARG, kterou NEON vytvořili před vydáním filmu ve státech, a věděl jsem tak nějak premisu filmu, nic mě nemohlo připravit na to, čemuž se mé oči staly svědky. Longlegs je totiž společně s nedávno vydaným Alien: Romulus příklad hororu, který míří na kvalitu děsu místo kvantity. A o to paradoxnější vlastně je, že bych Longlegs ani hororem nenazval.
Premisa Longlegs vlastně není ani tak komplexní. Agentka FBI se snaží chytit sériového vraha, který vlastně technicky ani vrahem není. Do toho přidejte šifry, switches mezi přelomem tisíciletí a sedmdesátými léty, true crime style trailery a velkou dávku satanismu, a máte zaděláno na celkem zábavný večer.
Na Longlegs je ale přeci jen něco komplexní. Jak propagační materiály, tak film samotný ve vás vzbudí skoro až primální pocit, že je něco špatně. A tomu dosti napomáhají tři věci.
Za prvé: sound design
Longlegs se nebojí vám do uší pustit hudbu. V samotném openingu filmu burácí Jewel od sedmdesátkové kapely T.Rex. Není to ten typ skladby, který by člověk čekal v groteskním satanistickém hororu, a přesně proto tak skvěle vyvede diváka hned v prvních minutách filmu z míry. Co by člověk v hororu čekal by byly pomalé, táhlé housle, které mají v divákovi při spooky chvílích probudit nervozitu, než NEVYBOUCHNOU hned jak zpoza rohu vyletí Grogu Mrogu se sekáčkem. Je to levné a opotřebované. A proto je refreshing slyšet přesně v těchto chvílích ve filmu úplnou absenci hudby. Film totiž skvěle využívá své prostředí zalesněného Oregonu, takže místo houslí čekejte ambienci, při které uslyšíte i vlastní srdce.
A když už jsme u té ambience…
Za druhé: atmosféra
Tenhle film není tolik horor jako spíše thriller. A stále jsem se u něj cítil více vyděšený, než u jakéhokoliv tradičního hororu poslední doby. Nicholas Cage je v roli vyšinutého sériového vraha absolutně extra. Od jeho gestikulace až po jeho několik momentů zpěvu, vrah podle nějž je film pojmenovaný působí jako něco, co nemůže v našem světě existovat. Některé momenty v jeho scénách mě donutily fyzicky cringovat, ale retrospektivně si uvědomuji, že to vlastně přispělo celkovému feelingu filmu. Maika Monroe je ve filmu taktéž velmi zvláštní, ale v opačném spektru od vraha, kterého její postava nahání. Odtažitá, tichá, soustředěná a traumatizovaná agentka Lee Harkerová totiž působí jako absolutní autista v tom nejlepším možném smyslu. Dává to příběhově smysl, což ale nebudu spoilovat. Ovšem největší třešničkou na dortu je definitivně vizuální stránka filmu.
Za třetí: kinematografie
Jak už jsem zmínil, film má dvě dějové linky. Velmi kreativní choice proto byl měnit formát filmu podle období, ve kterém se právě odehrával. To ale není všechno. Film se totiž pyšní i výborným střihem, set designem a dechberoucími shoty, které bych se nestyděl zarámovat do obýváku. A co je asi pro film s touhle tématikou nejlepší, absolutně přehnaný a realistický gore, kterého není mnoho, ale o tolik víc zapůsobí. A při stopáži 101 minut není ve filmu snad ani jeden moment, kde bych se nudil nebo cítil komfortně. Film navíc svižně uteče, pokud se do něj zažerete stejně jako já. Zkrátka, pokud jste masochista s láskou pro macabre, tak film vřele doporučím.
Než ale filmu dám finální hodnocení, probereme si mínusy.
Největší mínus filmu budou pravděpodobně plot holes. Oz Perkins se rozhodl vyprávět příběh stylem "show, don’t tell". A je to převážně dobré rozhodnutí, které filmu většinou prospívá, až na pár menších otazníků, které po dokoukání bezdůvodně zůstávají ve vzduchu a vlastně ani nepomáhají dodat takový ten pocit, že nad filmem budete přemýšlet ještě dlouho, protože tak nějak ani nedávají smysl. Naštěstí s vámi film zůstane po dokoukání díky zmíněným plusům.
Další mínus bude spíše popichování, ale i tak musím i přes výborný marketing zmínit, že propagovat Longlegs jako “nejděsivější horor vůbec“ dává stejný vibe, jako když tu samou tagline pár let nazpět použil Ari Aster k propagaci Hereditary. Pravda to definitivně není, i přesto jak výborně film dokáže vzbuzovat pocit čistého stresu a zmatení.
Poslední mínus dle mého názoru budou plot twisty, které jsou totiž dost předvídatelné a až na posledních deset minut filmu jsem je očekával z pouhého sledování teaserů několik měsíců před vydáním.
Verdikt
Longlegs je i přes své nedostatky překrásný a nervydrásající kus moderní kinematografie, který s vámi i přes nedořešené příběhové body a odhadnutelné zvraty zůstane pěkně dlouho. Herecké výkony nejdou proti vibu filmu, a celkově se jedná o flick, který, spíš než uvidíte, ucítíte. Proto jsem se rozhodl dát filmu jakožto povedenému low-budget počinu krásných 8/10, částečně protože jsem i přes hype nebyl zklamán a částečně abych naštval všechny ty typy, co dávají arthouse hororům nízké hodnocení, protože je jako děti nikdo neměl rád. A tím převážně narážím na uživatele ČSFD.