Recenze hry Achilles: Legend Untold. Když se Diablo potká s Dark Souls v řecké mytologii
Vojtěch Matušinský
8. listopadu 202320:15
Achilles není jenom Brad Pitt z hollywoodského filmu. Je to také mocná řecká postava, která se ve svém herním dobrodružství vydává do nelehkých bojů působících jako „Diablo Souls.“ A je to vlastně docela návykové.
Film Trója bylo v dětství asi mé první setkání s Homérovým uměním a film mě extrémně zaujal. Od té doby mě začalo starověké Řecko víc zajímat a není divu, že to časem vedlo k zahrání Titan Questu. Když nyní vychází hra přímo o Achillovi, je to však trochu něco jiného.
Jak kdyby Titan Quest (v podstatě řecké Diablo) a Dark Souls měli dítě. Jedná se o náročnou hru z izometrického pohledu. Vývojáři z polského studia Dark Point Games celkem dobře kombinují oba světy. Přesto to není dokonalé a řecké dobrodružství si budete užívat s výhradami.
Trójou to pouze začíná
Příběh hrajete z pohledu Achilla, který se na začátku hry snaží ukončit ten dlouhý trojský konflikt. Jelikož válku vyřešíte nejlépe mečem, pouštíte se do přímočarého střetu. Trója je spíše takovým tutoriálem, pobijete pár vojáků, porazíte Hectora a nakonec v nevyhratelném bossfightu dostanete zásah od Parida nejen do Achillovy šlachy, ale snad úplně kamkoliv, co jste si zrovna kryli i nekryli.
Po smrti se však probouzíte na jistém záhadném místě a snažíte se zjistit, co se vlastně stalo. Uvítání kostlivců napovídá posmrtné místo (nebo halucinace po hodně drsné párty s řeckým vínem). Neřekl bych, že je příběh dominantní ani chytlavý. Má však příjemnou atmosféru a stačí jako perfektní pozadí ke všemu tomu vraždění.
Legendární válečník
Základ hratelnosti je jednoduchý. Chodíte a mlátíte, občas používáte slabší a rychlejší útoky a občas silnější a pomalejší. Občas uskočíte nebo se kryjete a občas použijete speciální předmět. Z Diabla/Titan Questu si hra bere to ničení stovek nepřátel po velkých počtech. Z Dark Souls zase možnost zamíření na konkrétního nepřítele a jeho postupné udolávání.
Obojí funguje celkem dobře, ale místy se to pere. Hra je hodně akční, takže ráda využívá nejen úskoky, ale také vrhání štítu ve stylu řeckého Kapitána Ameriky a skopávání ve stylu 300: Bitva u Thermopyl. V součtu řekněme takový Kapitán Sparta. Kombinace všech prvků dohromady je navíc příjemně návyková.
Příběh má příjemnou atmosféru a stačí jako perfektní pozadí ke všemu tomu vraždění.
Za pochvalu rozhodně stojí i různé typy zbraní. Zda máte sekeru či meč se liší nejen rychlostí, ale také typem útoků. Zvláště kopí nabízí dost jiný bodavý zážitek. Odlišné předměty, od lahviček po bomby, hratelnost také výrazně ovlivní a přidávají alespoň nějakou variabilitu. Bohužel hra nic jiného než boje nablízko už nenabízí a může se to rychle zajíst.
Probudil se u mě ten Diablovský pocit návykovosti ze zabíjení všeho a stejně jsem musel dokonale poznat svého nepřítele a uskakovat, jak kdybych hrál Dark Souls. Tyto dva světy nejdou bohužel dohromady ve chvíli, kdy se například zaměří jeden nepřítel, ale vojáků po vás jde 15 a někteří jsou rychlejší než jiní. Přeskakování z jednoho nepřítele na druhého moc nefunguje. Spíš dost obtížně mlátíte se zaměřením jednoho vojáka, zatímco se snažíte umlátit vše kolem.
Probudil se u mě ten Diablovský pocit návykovosti ze zabíjení všeho a stejně jsem musel dokonale poznat svého nepřítele a uskakovat, jak kdybych hrál Dark Souls.
Za úspěchy v boji dostáváte zkušenosti, které můžete zužitkovat v oltářích. Ty slouží i jako checkpointy nebo místo k odpočinku a doplnění životů a many – což však i restartuje nepřátele na mapě. Chytře zde naštěstí fungují checkpointy po celé mapě a hru můžete náhle vypnout a stejně být na podobné lokaci. To jsem využil hodně na Steam Decku, kde hra mimochodem funguje perfektně.
Horší vizuál, na béčko ale stačí
Po grafické stránce nevypadá hra špatně. Ano, se špičkovou AAA produkcí bych to nesrovnával, ale na hru se obecně dívá hezky a hlavně má skvělou atmosféru. Soundtrack a grafický kabátek si prostě příjemně hrajou do ruky a k hernímu Bradovi Pittovi se hodí.
Jen praktická herní část by si zasloužila vyladit. Nepřátelé jsou mnohdy hůř vidět už na normálním, otevřeném světě, za překážkou je to pak peklo. Nepřátelé nemají žádné jasné outliny. Je typické, že vás někdo začne obtěžovat pod dubem za dubem a vy netušíte, co se to tam děje.
Obecný pocit ze hry se asi stáčí k tomu, že má titul skvěle nakročeno, ale neuškodilo by ho ještě trochu doladit. Přesto jsem si to užíval a nadšence izometrických masakrů titul bezesporu potěší.
Verdikt
Místy rozporuplná kombinace Titan Questu a Dark Souls, která má spoustu nedostatků, ale nakonec přináší příjemnou návykovou zábavu. U hry jsem se bavil, jen je škoda, že všechny herní mechaniky nebyly vyladěny k dokonalosti.