Recenze hry Assassin's Creed Mirage. Komornější vraždění s příchutí nostalgie
Michal Maliarov
8. října 202317:34
Po dlouhých letech RPG stromů a létajících číslovek nad hlavami nepřátel tu máme tajemné asasíny, jak je nostalgicky známe z dalekých počátků série. Povedlo se Mirage vrátit značku Assassin's Creed zpět na výsluní?
První díly série Assassin's Creed mám doteď v živé paměti jako cosi nového, neokoukaného a nevšedního. Trilogie s Eziem pro mě patří doteď mezi zlaté hřeby značky (vyjma skvělého Black Flag) a spolu s miliony fanoušků jsem dlouho vyhlížel návrat Ubisoftu zpět do zaprášených uliček historických měst, kde se občas v davu budeme moci mihnout s dýkou v ruce. Mirage přišel prakticky jako blesk z čistého nebe a sliboval to staré dobré asasínování. A po velmi nedůvěřivém čekání musím říct, že se mu to povedlo. Tak napůl.
Slunce, seno, ostré dýky
Pokud to náhodou netušíme, zmíním jen, že Mirage byl původně zamýšlen jako DLC pro hru Assassin's Creed Valhalla, na což poukazuje nejen ucelenější a menší zážitek sám o sobě, ale hlavně postava Basima Ibn Ishaqa, pouličního zlodějíčka, jehož role a cesty do řádu asasínů se zhostíte. Ačkoliv pro znalost celé příběhové zápletky je dobré mít předchozí hru odehranou, není to zcela nutné a rozhodně si návrat ke kořenům užijete i bez toho. Jen se tentokrát vydáme pár set let před Altaira, do Bagdádu 9. století.
Tam se v kůži Basima snažíte přežít jako počestný zloděj, než se situace s místní elitou vyhrotí takovým způsobem, že musíte utéct a najít útočiště mezi dýkami a kapucemi. Než se tak ale stane, čeká vás velmi příjemně podaná příběhová cestička, ve které se dozvídáte nejen více o tajemném řádu, ale také trénujete a snažíte se postupně prohrabat do čela, na pozici mistra asasínů a paralelně rozplétat klubko konspirací Templářů (tedy jejich předků).
Právě všudypřítomná nostalgie (jen v hezčím kabátku) je něco, co vás bude táhnout dál
Hned zkraje mi osobně sedl mnohem komornější a ucelenější příběh, který místo tisíce otazníčků na mapě sází na postavy a nostalgii. A funguje to. Hned zkraje na vás dýchne stará známá atmosféra, ať už mluvím o snaze poznat řád a jeho pravidla, až po objevování krás Bagdádu a jeho prašných uliček. Právě všudypřítomná nostalgie (jen v hezčím kabátku) je něco, co vás bude táhnout dál. Když poprvé vyšlapete dunu a uvidíte v dáli rozlehlé město, nebo jakmile budete parkourovat po střechách a přeskakovat chytře promyšlené spleti uliček. První díl jako by klepal na dveře.
Stealth jak se patří
Mirage se odklání od modernějších dílů také v pojetí hratelnosti. Ačkoliv určitý styl RPG stromu dovednosti a odemykání různorodého vybavení zůstal, vše bylo velmi učesáno a v zásadě se hratelnost vrací ke kořenům prvního dílu. To znamená maximální důraz na stealth, plížení, tiché zabíjení dýkou a podstatu asasínského řemesla. Tento návrat zcela jistě potěšil mnoho fanoušků a i já si užíval spíše taktičtější pohyb městem, plánování killů a strategické úprky v případě potřeby. Stejně jako kdysi i Basimovi stačí víceméně dvě dobře mířené rány mezi oči, aby šel k zemi, takže opatrnost je na místě.
Je to dobře i z toho důvodu, že souboje jako takové jsou velmi povrchní. Protentokrát jsme se k původnímu stylu bojů nevrátili a zůstává praktičtější "soulsové" klikání, blok a úskoky. Z nějakého důvodu ale boje působí hrozně kostrbatě, z úderů nemáte patřičnou radost a víceméně si připadáte jako pár kluků na dvorku, co se mydlí dřevěnými klacky. I proto se raději přesunete k tichému stylu práce, protože ten je odveden na jedničku.
Jakmile zazní poplach, stráže začínají chodit nepředvídatlenými trasami, nahlížet do schovek a dokonce se dívají na římsy a balkóny, jestli tam náhodou nevisí nějaký asasín
Pomáhá tomu i propracovanější umělá inteligence, která mě nejednou překvapila. Do chvíle, co se vám úspěšně daří nevyvolat poplach se dá předvídat a dobře utaktizovat. Jakmile však zazní poplach, stráže začínají chodit nepředvídatlenými trasami, nahlížet do schovek a dokonce se dívají na římsy a balkóny, jestli tam náhodou nevisí nějaký asasín. I z toho důvodu je stealth postup neuvěřitelně zábavný a z každé dobře odvedené vraždy budete mít zaslouženou radost.
Kouř nechybí, teleport mohl
V kapse každého schopného asasína nechybí všem známé serepetičky - vrhací dýky, kouřové bomby, uspávací šipky, však to znáte. Je to arzenál, uzpůsobený opět tichému průchodu hrou a pokud se jej budete držet, zažijete kopec zábavy. Samozřejmostí jsou i útočné zbraně v čele s meči všeho druhu, ty ale opravdu slouží jako poslední možnost, když vše jiné selže. Potěší také rozdělení customizace vašeho oblečení na samotné brnění a vzhled jako takový. To znamená, že můžete vylepšovat brnění a kupovat nové, paralelně však můžete nacházet a kupovat také různorodé barevné verze oblečků a ty kombinovat. Svého asasína si tak oblečete přesně podle vkusu a na záda si ještě hodíte fešnou třpyřku. To aby bylo na co koukat.
Odemykat můžete i schopnosti ve stromě dovednosti, které se různí od klasického kopance po napojené killy či zpomalení času. Trochu kontroverzní byla představená schopnost "automatických zabití" jako vystřižená ze Splinter Cellu, kde můžete prakticky teleportem odstranit v rychlém sledu až 3 nepřátele. Určitě nic realistického, ale nikdo vás to nenutí používat.
Basim umí skvěle využít prostředí, přeskakovat, kotoulovat, vyskakovat a vše působí přirozeně a správně pomaleji, s pocitem setrvačnosti a fyzikality
Zmínit musím také parkour samotný, který je lehce rozporuplný. Pokud se vám podaří chytit tempo (a především vhodné prostředí), je parkour jedna radost. Basim umí skvěle využít prostředí, přeskakovat, kotoulovat, vyskakovat a vše působí přirozeně a správně pomaleji, s pocitem setrvačnosti a fyzikality. Sice nejde o tak perfektní naainimovaný parkour, jaký ukázal kdysi Unity, ale potěší. Pokud ale štěstí nemáte, je parkour utrpením s neustálým zasekáváním, padáním, neschopnosti rozeznat místo pro lezení a obecně běhu jako po lobotomii. Velká škoda, protože právě na realističtější parkour jsem se těšil a v tomto stavu vlastně nikdy nevím, kdy mě prostředí zase vypeče na útěku.
Krásy Bagdádu
Pokud jste hráli některý z posledních tří dílů série, důvěrně známé animace obličejů a obecná lehká zastaralost vás udeří do tváře hned zkraje. "Ah, Ubisoft", řeknete si. Na jednu stranu úsměvné, na stranu druhou nechápu, proč v nové generaci série nešlo investovat do většího generačního skoku grafického enginu. I když, s přihlédnutím k původu hry a jejímu DLC statusu Valhally lze přimhouřit oči. Stejně jako u menší cenovky.
Všechny nepříjemné pocity ale mizí ve chvíli, kdy na horizontu uvidíte Bagdád. Obecně prostředí patří mezi největší klady hry, a to jak z praktického, tak vizuálního hlediska. Bagdád a okolí vypadá nádherně. Město i jeho okolí žije životem, spletité uličky jsou plné pospíchajících lidí a okamžitě na mě dýchla atmosféra Damašku z prvního dílu. Přidejte k tomu slunce prosvitající skrze palmy, úprk velbloudem před duny či pohled na úkolí prostřednictvím vašeho věrného opeřeného společníka. Ubisoft vždy uměl dělat detailní a živé herní světy a ani Mirage není výjimkou.
Verdikt
Assassin's Creed Mirage je hrou plnou rozporů. Na jedné straně se jedná o vskutku nostalgický návrat do zaprášených uliček krásného historického města, ve kterém na vás dejchne starý známý stealth, objevování a mnohem ucelenější struktura hratelnosti bez milionu otazníčků. Na stranu druhou však jde stále o technicky zastaralou hru s haprujícím parkourem, nedotaženými souboji a omezeným měřítkem. Jedno je ale jisté - fanoušci si užijí tiché našlapování a asasínování měrou vrchovatou. A to občas stačí.