Recenze hry S.T.A.L.K.E.R. 2: Heart of Chornobyl. Nezapomenutelná Zóna s hrstkou bugů
Michal Maliarov
26. listopadu 202419:24
Stalker je v herní branži legenda, na jejíž plnohodnotný návrat fanoušci čekali dlouhé roky. Nyní, když máme hru konečně v ruce, je na čase nostalgicky zavzpomínat na to, jak se herní pecky dělaly před více jak 10 lety.
Doteď si živě pamatuji zážitky z více jak deset let starého putování Zónou, při které jsem přebíhal mezi polo rozbořenými paneláky, v dálce bedlivě sledoval blížící se bouřku či se tulil k dalším stalkerům u ohniště, zatímco jeden z nich brnkal na kytaru. Původní Stalker měl, stejně jako původní dílu bratrů Strugackých, neopakovatelnou atmosféru i živoucí svět, který se od té doby nepodařilo úspěšně replikovat skoro nikde. I proto jsem s lehkou nervozitou vyhlížel každý trailer na druhý díl. Podařilo se studiu zachovat ten svébytný vibe jedničky? Nebo i Stalker podlehl mainstreamu a tlaku korporátu?
Nevyzpytatelná Zóna
Hned zkraje musím vývojářům pogratulovat. Především proto, že se jim podařilo nejen že dotáhnout tento monstrózní projekt do zdárného konce během válečného období, ale také jej fanouškům na stříbrném podnose nabídnout přesně s tou příchutí, kterou si všichni pamatujeme. Stalker 2 nese ducha série tak věrně, jak to jen jde a patří k tomu všechny ty slasti i strasti značky. Od neopakovatelné atmošky zamořené Zóny až po ubíjející bugy, které se z nějakého důvodu naučíte milovat.
Vlastně doteď nechápu, jak mohla vzniknout hra téměř nepoznamenaná časem, jen s hezčím moderním grafickým kabátkem. Po prvním vkročení do Zóny přes pomalé odhalování tajů místního světa, který žije vlastním životem a kterému jste vlastně docela ukradení, tohle je Stalker až do morku kostí. A tam, kde vlastně nic nečekáte vás hra skoro vždy zaručeně překvapí.
Pravděpodobně nejvíce se mi líbila struktura, kterou je příběh vyprávěn
Hráč se ujme role Skifa, blíže nespecifikovaného mariňáka, kterému v obýváku po výbuchu Černobylského reaktoru přistane vzácný artefakt. Ze zprvu velmi jednoduchého úkolu, který znamená vydat se do Zóny a zjistit, co vlastně ta zářivá věc znamená, se pomalu stává neuvěřitelně spletitý příběh plný zvratů, podvodů, odhalení, politických intrik a konspirací. Pravděpodobně nejvíce se mi líbila struktura, kterou je příběh vyprávěn. Ten vás totiž nevede za ručičku a kromě různých důležitých momentů, co slouží jako jaké-si piny na mapě, se posouváte vpřed především díky stovkám malých příběhů, roztroušených všude možně v herním světě. Malých příběhů, co se postupně spojují a vytváří jeden celek. Až překvapivě konzistentní celek.
Jsou tu různorodé frakce, bojující proti sobě. Stalkeři, kteří podnikají výlezy do Zóny za účelem rychlého zbohatnutí. Nájemní žoldáci, laboratorní krysy, vláda... Každý něco chce a je zcela na vás, ke komu se přidáte, koho proti sobě poštvete a jaký efekt to bude mít na celý příběh. Právě vaše volby totiž okolní svět tvoří a je neuvěřitelně zábavné sledovat, jak vaše činy viditelně tvoří následky, se kterými se musíte poprat. Bohužel tomu občas jde proti trochu haprující AI, kvůli které se často NPC nechovají tak, jak by měly a vytváří tak nepříjemné zádrhely v plnění questů a příběhu jako takového. Pár následujících aktualizací tyto neduhy zajisté opraví, už nyní jsme se dočkali zlepšení, AI však stále drhne a když nedokáže vaše frakce rozeznat přítele od nepřítele, je docela problém. Naštěstí se mi to stalo jen párkrát.
Tou největší hvězdou v soupisce herců je samozřejmě samotná Zóna. Stejně jako v předchozích hrách série i zde se vrací systém A-Life, který v zásadě znamená, že herní svět žije a vyvíjí se nezávisle na počínání hráče. Frakce bojují mezi sebou, monstra loví a randomně se pohybují v prostředí, události jsou vzájemně spojeny a hráč u ničeho nemusí nutně být. To vytváří naprosto nepředvídatelné situace, které mohou mít vliv nejen na malé události, ale také příběhové části. Kolikrát se mi stalo, že zemřela NPC postava, u které jsem zrovna dodělával quest, což mi trochu pohnojilo plány. Případně se při dlouhém přemýšlení a taktizování u vojenského checkpointu prožene stádo mutantů a problém se vyřeší sám sebou.
Stalker 2 jako jedna z mála her umí navodit pocit, že nehrajete hru. Nesledujete příběh ani se nesnažíte plnit questy. Vy v té Zóně prostě žijete a na každém kroku vás může čekat nějaké překvapení, ať už dobré či špatné. Tento živoucí ekosystém doplňuje naprosto luxusní atmosféra, která vám často dokáže nahnat husinu až do morku kostí. Přitom to zvládá relativně jednoduchými prvky, jako jsou kvalitní zvukové efekty a vizuální podání.
Krásy Unreal 5 enginu
Pravděpodobně už máte za sebou nespočet trailerů, takže víte jak skvěle hra vypadá, Ostatně Unreal Engine 5 je špičkou současné technologické scény a Stalker 2 ukazuje, čeho je schopen. Mapa Zóny je obrovská, členitá a rozmanitá, bez jediné nahrávací obrazovky. A hráči si ji užijí plnými doušky, protože graficky je Stalker 2 čirou nádherou. Ať už mluvím o hororových kanalizacích a okolí reaktoru, krásných květinových pláních, mrazících polorozpadlých městečkách a vesničkách či malých základen se zbytkem přeživších, které doslova vyzařují teplo a vůni domova. Vývojářům se podařilo vytvořit skvělou atmosféru a především ten správný vibe díky A-Life technologii, Unreal 5 pak tento prvek jen vhodně podtrhuje.
Také kvalita in-game filmečků občas překvapí, hlavně co se týče kvality animací obličejů, bohužel nejdou přeskočit, což je malý, ale nepříjemný nedostatek. Nostalgicky jsem vzpomínal také na různé vtipné hlášky obecenstva Zóny, což je karikaturní zásoba humoru sama o sobě. Stalkera je naprostou nutností hrát v originálním ukrajinském znění, ať už k zachování svébytné atmosféry, nebo kvůli tomu, že anglicky dabig zdaleka není tak kvalitní. Naštěstí titul obsahuje kompletní českou textovou lokalizaci s titulky, takže s tím vůbec není problém.
Nostalgicky jsem vzpomínal také na různé vtipné hláky obecenstva Zóny, což je karikaturní zásoba humoru sama o sobě
S krásnou vizuální stránkou bohužel přichází i nedostatky, a i ty svým způsobem slouží jako nostalgická připomínka. I první hra totiž vyšla v neuvěřitelně zabugovaném stavu a je to něco, co patří už téměř k tradici. Osobně jsem testoval na monstrózním stroji s procesorem Intel Core i9, 32 GB RAM a grafickou kartou GeForce RTX 4090, což znamená, že víceméně nikdy nemusím koukat na požadavky. A na rozdíl od kolegů jsem se dočkal minima technických problémů. Nejčastějšími byly vizuální bugy, doskakující textury, zaškobrtnutí snímků, ale nic, co by mi vyloženě ničilo zážitek ze hry. Někteří kolegové bohužel oznamovali pády hry i bugy, které zamezovaly dalšímu postupu ve hře. I perfektní optimalizace je však něco, na čem vývojáři můžou (a musí) zapracovat a pošťouchnout hru do čistých vod. Ostatně, vzpomeňme si na Cyberpunk.
Celkem dost negativních ohlasů jsem na internetu zaznamenal směrem k obtížnosti a některým mechanikám hry, což se s největší pravděpodobností pojí také s oldschool hratelností samotnou. Survival prvky jsou totiž v některém ohledu až příliš agresivní, zbraně se opotřebovávají až nezvykle rychle a obtížnost je velmi nevyvážená. Mnozí ale zapomínají, že o tom Stalker je. Zóna nikoho za ručičku nepovede a je stejně nekompromisní jako život sám. Hra se nebojí na vás poštvat nejtužší nepřátele klidně hned na začátku, pokud omylem špatně odbočíte a právě v tom je její krása a nepředvídatelnost. Stalker vám dává naprostou volnost v tom, kam půjdete a o co se pokusíte a je na vašem skillu to buď risknout, nebo více sledovat příběhovou linii. Právě možnost vyrazit i do tuhých oblastí s klepající se baterkou v ruce je zážitek, který na Stalkeru 2 miluji a kvůli kterýmu jsem se posledních několik dní nehnul od monitoru. Zážitek, který mnoho moderních her nenabídne.
Verdikt
Stalker 2 přinesl fanouškům po dlouhých letech přesně to, co chtěli. Svébytný živoucí svět Zóny, luxusní temnou atmosféru a surový survival zážitek, který se s vámi nebude mazlit. S návratem staré dobré hratelnosti samozřejmě dorazila i nálož mnohdy úsměvných, často nasírajících bugů. Ale proto Stalkera milujeme. A právě proto si u nás vysloužil osmičku navzdory všem nedostatkům, které vývojáři jistě hbitě odklidí.